Rozšířená osnova

Mimořádné prostředky magistrátské byly nástroje, které umožňovaly praetorovi v rámci ius honorarium zasáhnout z moci jeho úřadu do situací, v nichž hrozilo přímé narušení pořádku nebo vznik sporu. Tyto praetorské zásahy nebyly považovány za výkon soudní pravomoci. Praetor posoudil konkrétní situaci a pokud shledal vhodným použít některý z mimořádných prostředků, přičemž v rámci ius civile neexistoval žádný jiný způsob ochrany práv dotčených osob, rozhodl o jeho použití vydáním dekretu.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1 s. 127.¹⁾ Mimořádné prostředky magistrátské sloužily především jako účinný nástroj k ochraně proti některým striktním ustanovením ius civile.Ibidem, s. 128.²⁾

Mezi mimořádné prostředky magistrátské patřily praetorské stipulace (stipulationes praetoriae), interdikta (interdicta), uvedení do držby (missiones in possessionem) a navrácení do předešlého stavu (in integrum restitutiones).

Praetorské stipulace (stipulationes praetoriae)

Praetorské stipulace představovaly formální sliby, kterými praetor přiměl určité osoby, aby se zavázaly k vykonání nebo naopak k zdržení se určité činnosti.Ibidem, s. 127.³⁾ Praetor tímto způsobem poskytoval dožadující straně právní ochranu tím, že jí zajistil obligační nárok, který byl žalovatelný podle ius civile (prostřednictvím actio ex stipulatu).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 161.⁴⁾

Stipulace vynutitelné podle ius honorarium se označovaly jako praetorské stipulace. Tyto stipulace poskytovaly dožadující straně jistotu ohledně jejího nároku a byly také označovány jako cautiones.Ibidem s. 161.⁵⁾ Vzorce těchto stipulací se uváděly ve třetím dodatku k ediktu.VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 87.⁶⁾ Většina praetorských stipulací, kromě slibu osoby poskytující záruku, vyžadovala rovněž ručení rukojmím za účelem zajištění slibu.Ibidem s. 88.⁷⁾

Preator zavazoval osoby stipulací například tehdy, když existovala oprávněná obava z hrozící škody na pozemku způsobená sousedním pozemkem. Typickým případem bylo nebezpečí zřícení sousední budovy nebo škoda hrozící v důsledku činnosti na sousedním pozemku. Praetor v takovém případě nařídil vlastníkovi sousedního pozemku, aby složil kauci ve formě stipulace jako záruku, že případnou škodu nahradí.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 332.⁸⁾

Pokud osoba, která mohla poškodit žadatele, odmítla složit stipulační slib, mohl praetor uplatnit nepřímé sankce, jako uvedení do držby, pokutu nebo odepření žaloby, aby dotyčného přiměl k poskytnutí stipulační záruky.VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 87.⁹⁾

Interdikta

„Ve snaze ukončit rozepře, zasahuje tedy v určitých případech prétor nebo prokonsul autoritativně svou mocí úřední. Nejčastěji to dělá tehdy, když mezi nějakými (osobami) vznikne spor o držbu či vztah, držbě podobný (quasi possessio). A úhrnem vzato, buď přikazuje, aby se něco stalo, anebo zakazuje, aby se něco stalo. Formule a slovní vyjádření, kterých při tom používá, nazývají se interdikty, anebo přesněji: interdikty a dekrety.“Gai Inst. 4, 139. Citováno dle: Kincl, J. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007.¹⁰⁾

Interdikt byl autoritativní rozhodnutí vydané praetorem z titulu jeho impéria, jehož cílem bylo zajistit rychlé vyřešení sporu. Praetor jej vydával na základě žádosti jedné ze stran.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 144.¹¹⁾ Praetorova role v interdiktním řízení nebyla omezena pouze na dohled nad procesními dohodami stran, ale sám aktivně zasahoval do sporu tím, že vydal závazný příkaz (decretum) nebo zákaz (interdictum v užším smyslu) proti druhé straně.VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 78.¹²⁾

Ochrana prostřednictvím interdiktů byla původně využívána pouze k ochraně věcí, s nimiž nešlo obchodovat (res extra commercium). Postupně se však rozsah jejich použití rozšiřoval a praetor je začal používat především proti svémocnému rušení stávajících osobních a majetkových vztahů. Praetor aplikoval interdikta také v situacích, kdy ius civile neposkytovalo dostatečnou ochranu, a zároveň měl za to, že tento typ zásahu je nezbytný pro zachování pořádku a klidného soužití mezi občany. KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 127-128.¹³⁾

Interdiktní řízení

Interdiktní řízení se od běžného civilního řízení odlišovalo především tím, že právní spor byl zahájen praetorem, který na základě žádosti jedné ze stran vydal ústní rozkaz proti straně druhé.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 144.¹⁴⁾ Toto řízení bylo dvoufázové, přičemž první fází bylo řízení o vydání interdikta. Ve druhé fázi pak následovalo řešení otázky existence okolností, které magistrátní příkaz podmiňovaly, tj. posuzování právoplatnosti interdikta a samotné rozhodnutí soudce v této věci.VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 80.¹⁵⁾

Dělení interdikt

Dle žádající osoby

1. Interdicta privata = v zájmu soukromém – na žádost soukromé osoby
2. Interdicta publica = v zájmu veřejném – na žádost kteréhokoli z občanů

Dle obsahu

1. Interdicta prohibitoria = interdikta zakazující, jimiž praetor zakazoval určité jednání
2. Interdikta restitutoria = interdikta přikazující obnovení původního stavu
3. Interdicta exhibitoria = interdikta přikazující vykonání určitého činu nebo vydání osoby

Dle postavení sporných stran

1. Interdicta simplicia = jedna strana je v postavení žalobce, druhá v postavení žalovaného
2. Interdicta duplicia = obě strany měly postavení žalobce i žalovaného

Významná interdikta

• držební interdikta
  • sloužící k ochraně držby před zrušením
    • Interdictum Uti Possidetis – sloužilo k ochraně rušené držby u věcí nemovitých
    • Interdictum Utrubi – soužilo k ochraně věcí movitých
  • sloužící k ochraně držby před jejím odnětí
    • Interdictum de vi – sloužilo proti užitému násilí, proti tomu, kdo se násilím zmocnil pozemku
    • Interdictum de vi armata – sloužilo proti násilí mimořádné intenzity, tím rozumíme se zbraní nebo tlupou lidí
• Interdictum de arboribus caedendis – sloužilo proti sousedovi, který neodstranil větve stromů přečnívající nad pozemek žalobce
• Interdictum de glande legenda – sloužilo k ochraně práva vlastníka stromu na sběr plodů, které spadly na sousední pozemek
• Interdictum quod vi aut clam – sloužilo proti osobě, která násilím (vi) nebo tajně (clam) provedla nedovolené práce na pozemku žalobce (například vykopání jámy na cizím pozemku)
• Interdictum quorum bonorum – sloužilo proti tomu, kdo držel věci patřící k dědictví a zároveň tvrdil, že je dědicem (tento interdikt vedl ke vzniku praetorské posloupnosti bonorum possessio)
• Interdictum Salvianum – sloužilo proti nájemci za neuhrazení dlužného nájemného (tento interdikt vedl ke vzniku zástavního práva).BERGER, Adolf. Encyclopedic dictionary of roman law. Philadelphia: American Philosophical Society, 1953, s. 509-512.¹⁶⁾

Uvedení do držby (missio in possessionem)

Uvedení do držby bylo mimořádným prostředkem, při němž praetor povolil žadateli, aby převzal protivníkův majetek, a tím zajistil svůj právní nárok. Předmětem tohoto uvedení do držby mohly být jednotlivé věci (missio in rem, in possessionem rei), celé jmění druhé osoby, popřípadě jiný majetkový soubor (např. dědictví - v takovém případě se jednalo o missio in bona, in possessionem bonorum).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 162.¹⁷⁾

Postavení osoby uvedené v držbu (missus in possessionem) se lišilo podle konkrétních okolností. Někdy měla pouze detenci nebo spoludetenci s právem dozoru, jindy vykonávala správu majetku, a v některých případech dokonce získala bonitární (praetorské) vlastnictví. Ve všech těchto případech byla tato osoba ještě chráněna prostřednictvím actio in factum proti těm, kteří jí úmyslně bránili ve výkonu missionis.VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní. Praha: Melantrich, 1935, s. 88-89.¹⁸⁾

Příkladem aplikace prostředku uvedení do držby byl institut cautio damni infecti, který se zaměřoval na obavy z poškození pozemku sousedním pozemkem. V této situaci mohl ohrožený požádat praetora o detenci pozemku (esse in possessione), což mělo nepřímo nutit souseda ke složení stipulační záruky. Pokud se soused i nadále zdráhal tuto záruku poskytnout, mohl ohrožený požádat o uvedení do definitivní držby (missio in possessionem ex secundo decreto), která byla zajištěna publiciánskou žalobou (actio Publiciana) a předpokládala následné vydržení drženého pozemku.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 332-333.¹⁹⁾

Navrácení do předešlého stavu (in integrum restitutio)

Prostředek navrácení do předešlého stavu se rovněž uděloval na základě žádosti osoby. Praetor po podání žádosti nejprve prozkoumal okolnosti případu (causa cognitio) a poté zrušil účinnost příslušné normy civilního práva. Tímto způsobem obnovil původní situaci tak, jak byla dříve, jako by k události, jež vedla k nežádoucím následkům, nikdy nedošlo.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 128.²⁰⁾

Navrácení do předešlého stavu se často využívalo k ochraně neplnoletých, tedy osob mladších 25 let (minor quam viginti quinque annis natu). Podle římského práva se předpokládalo, že neplnoletí postrádají dostatek životních zkušeností a jsou tudíž zranitelnější vůči podvodníkům. Z tohoto důvodu praetor poskytoval neplnoletým možnost navrácení do předešlého stavu. V rámci tohoto opatření byla veškerá plnění z nevýhodného právního jednání navrácena neplnoletému nebo byla poskytnuta odpovídající kompenzace.GREGOR, Martin. Základy rímského práva. Historický úvod, pramene a subjekty. Praha: Leges, ISBN 978-80-7502-598-2, s. 173.²¹⁾

Navrácení do předešlého stavu se dále uplatňovalo kupříkladu v situacích, kdy byl římský občan zajat, a mezitím jiný římský občan v dobré víře zakoupil jeho pozemek od nevlastníka a následně ho vydržel. Po návratu se původní vlastník mohl obrátit na praetora s žádostí o navrácení do předešlého stavu. Praetor pak mohl rozhodnout o zrušení vydržení a pozemek vrátit původnímu vlastníkovi.BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vyd. Přeložil: Jan Vážný. Brno: Nákladem ČS. Akademického spolku Právník, 1932, s. 143.²²⁾

Aby mohl praetor navrátit situaci do předešlého stavu, musely být splněny následující podmínky:

1. došlo k právnímu účinku, který způsobil újmu někomu, kdo nebyl chráněn žádnými jinými právními prostředky, nebo alespoň nebyl chráněn zcela,
2. existovala iusta causa (viz níže), která znamenala, že okolnosti, za kterých nastal škodlivý právní účinek, musel odůvodňovat zásah praetora na základě aequitas,
3. o restituci bylo  včas požádáno.HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 164-165.²³⁾

Restituce naopak nebyla možná, pokud si někdo způsobil škodu vlastním úmyslným jednáním. Dále se nevztahovala na případy propuštění otroka na svobodu nebo záležitosti týkající se rodičů a patronů.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 129.²⁴⁾

Iusta causa

Iusta causa byla jednou z obligatorních podmínek pro navrácení do předešlého stavu. Muselo se jednat o závažné okolnosti, které musely omlouvat vznik škody. Obecně byly uznávány tyto okolnosti: 1. nezletilost, 2. nepřítomnost a podobné okolnosti, 3. donucení (vis ac metus) a podvod (dolus), 4. převod majetku nebo práva za účelem ovlivnění soudního řízení (alienatio iudicii mutanci causa facta), 5. kapitisdeminuce (capitis deminutio).HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. Bratislava: Nákladem právnické fakulty University Komenského, 1927, s. 165.²⁵⁾

Restituční řízení

Jak již bylo výše uvedeno, řízení bylo zahájeno včasně podanou žádostí. Samotné řízení mělo dvě fáze. V první fázi, označované jako iudicum rescindes, praetor sám autoritativně rozhodoval o samotném navrácení. Druhá fáze, známá jako iudicim rescissorium, se odehrávala před porotcem a zaměřovala se na posouzení podstaty věci.KINCL, Jaromír; SKŘEJPEK, Michal a URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vyd., dopl. a přeprac. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-031-1, s. 129.²⁶⁾